Petr Bezruč: SLEZKÉ PÍSNĚ (1909) (obsah literárního díla)

Vedle jeho Slezských písní působí česká poezie přelomu století téměř salonně. Vždyť vzniká v relativně svobodné Praze, v níž si český živel už vytvořil vlastní, soběstačný svět, jenž mnoho neví o nějakém Slezsku. Slezské písně ve vývoji od prvních časopisecky otištěných básní k vydání v podstatě již ucelené sbírky vycházely deset let (1899-1909) a vznikaly ještě déle. Bezruč (vlastním jménem Vladimír Vašek) si přál zůstat v anonymitě, leč toto tajemství nebylo možné zachovat. Anonymita nebyla samoúčelným gestem, chtěl být nadosobním mluvčím sedmdesáti tisíc lidí (jedna z básní Slezských písní se jmenuje právě takto – 70 000). Vášnivými i nenávistnými slovy bojoval za českou menšinu, žijící ve Slezsku (a především na průmyslovém Ostravsku) v atmosféře německo-polského tlaku. Bídu sociální „doplňuje“ útlak národnostní. Sám autor žil v kraji Slezských písní jen několik let (většinu života strávil v Brně v ironickém a především kritickém odstupu vůči Praze, již si znelíbil v časech svých pražských – nedokončených – studií filologie; tento vztah líčí v básni Praga caput regni – „…nás česká pýcha nenasytí / a při Vltavě pomníky.“).

Po celý život zůstal introvertním podivínem, mužem nešťastného osudu i nešťastné lásky, autorem v podstatě jedné sbírky (jeho druhá básnická sbírka Stužkonoska modrá bývá označována jako „lyrický epilog Slezských písní“). Bezruč sám sebe označuje jako „škaredého věštce“, stylizuje se jednou jako titán, útlakem mučený kovkop, podruhé jako poutník, osamělec (báseň Jen jedenkrát: „Tak můj krb vyhas, v srdce lehly stíny…“). V první stylizaci odráží hrozivou a dle něj v podstatě beznadějnou situaci české menšiny ve Slezsku: „… krvavý chalát mi z ramenou vlál, / na jednom nesl jsem německou školu, / na druhém nesl jsem polský chrám, / v pravici těžké jsem kladivo nesl…“, ve druhé hořce reflektuje vlastní životní příběh. Slezské písně však nelze označit jako dílo jaksi „regionální“, tento horizont jednoznačně přesahují jak svou tematikou svébytnou, tak i nadčasovými reminiscencemi, jež často vyúsťují v přirovnání k osudu české menšiny (báseň Leonidas, kde básník vrůstá ve spartského krále, bránícího se u Thermopyl jako on u Těšína).

Antických inspirací najdeme ve sbírce ještě více, též reminiscencí romantických (báseň Hőlderlin nad Neckarem), rodinných (báseň Nápis na hrob bojovníkův, věnovaná Bezručovu otci Antonínu Vaškovi, odpůrci pravosti Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského) či literárních (báseň Čtenáři veršů). Ani hojné použití nářečních slov (např. roba=žena, sivá=vodka, statka=babička, metla=nevěstka, paterek=kněz atd.) nepůsobí jako „místní kolorit“, nýbrž jako ústrojná součást promyšleného básnického světa. Slezské písně jsou psány daktylským veršem („… u mne daktyl stále pláče / jako šalmaj pod Beskydem.“) a i z hlediska literárního představují dílo monumentální a básnicky svrchované. Zůstávají monolitním, jedinečným milníkem české poezie, jehož autor tak trochu paradoxně přežil vydání svého díla téměř o padesát let – Petr Bezruč (1867-1958).