Viktor Dyk: KRYSAŘ (1915) (obsah literárního díla)

Už druhá věta krátké, zhruba padesátistránkové novely Viktora Dyka (1877-1931) uvádí na scénu postavu podivného proklatce. Mluví-li se v literatuře evropské o novoromantismu, o literárním směru přelomu 19. a 20. století, Viktor Dyk je v české literatuře jeho nejdůstojnějším reprezentantem. Předlohou se mu stala německá středověká pověst o krysaři z města Hameln (Dyk uvádí jméno města v podobě „Hammeln“, platná německá podoba zní však Hameln), dle níž krysař ze msty za to, že mu nebyla vyplacena slíbená odměna, když zbavil město krys, odvedl z Hameln sto třicet dětí. Původně folklorní pověst však v novoromantickém kontextu získává osudový rozměr, nadčasový význam: krysař městu, propadlému zmaru, oplácí strašlivým trestem. Viktor Dyk Krysaře napsal v letech 1911-12, knižně vyšel roku 1915.

Jeho hrdina je podle vzhledu patrně mužem „z vyšších kruhů“, jenž si po svém vybral opovrhované povolání. V maloměšťácké atmosféře Hameln („město malých životů a malých srdcí“) působí neobyčejně přitažlivě svou tajemností i opravdovostí. Jako další klasická romantická postava se krátce, ale velmi významně objevuje Faust, jakési temné „druhé já“ krysaře, jenž však dokáže Faustovým svodům odolat. Mezi hrdiny novely vyniká jako lidsky nejpevnější postava rybář Sepp Jörgen (žijící mimo okrsek města, v chatrči u řeky, jenž představuje „světlé já“ vládce krys) a mladá žena jménem Agnes, pro krysaře nejprve ztělesnění ženské dokonalosti, jeho milenka, jeho zklamání a posléze i jeho první oběť, která svůj život končí sebevraždou.

Jako důležitá kulisa příběhu figuruje nedaleko Hameln se tyčící hora Kopell, pod níž se nalézá nedohledná propast. Krysař i za pomoci své píšťaly vzbudí v hamelnských touhu své město opustit a zamířit do bájné „země sedmihradské“, místa „jiného života“. Na pomyslné cestě do vysněných Sedmihrad však musí nejprve „projít“ propastí. Původně jednoduchá legenda se proměňuje v nejednoduché podobenství, v němž hyne i krysař, odvádějící do propasti nejprve krysy, pak hamelnské a nakonec i sám sebe („Tak odešel krysař a ostatní z Hammeln; není však jisto, došli-li do země sedmihradské.“).

Krysaře nelze násilně aktualizovat jako text a jako postavu předjímající „svůdné diktatury“ 20. století, ale jeho mimoděčná (?) shoda s tím, čím diktatury fašistické i komunistické své občany sváděly, působí jako zlověstné, vizionářské proroctví. Závěr novely patří Seppu Jőrgenovi. Jediný on ve své prosté moudrosti odolal zvuku krysařovy píšťaly. Vchází do prázdného města a v dálce uslyší pláč nemluvněte, malé holčičky. Ještě stále zasažen zvukem krysařovy píšťaly vrací se i s děťátkem na okraj propasti. „Ale stalo se něco zvláštního. Křik dítěte překonal zvuk píšťaly krysařovy.“ Rybář oželel Sedmihrady a „odešel hledat ženu, která by dala napít dítěti“, tak znějí poslední slova Dykova podobenství. Krátké, úsečné věty niterné novely nás neomylně vedou ke stvrzení poznání, že i jeden spravedlivý může zabydlet město, ztracené jeho měšťany, ale znovuzískané díky víře v „prosté věci“ a díky starosti o ty, kdo nás potřebují.