Karel Toman: MĚSÍCE (1918) (obsah literárneho diela)

Z jeho věru lakonických sbírek jsou Měsíce (vydány roku 1918) nejkratší – dvanáct třináctiveršových básní. Autorovu charakteristiku doplňuje skutečnost, že valnou většinu své tvorby nejprve nechal krystalizovat ve své mysli – a v definitivní podobě pak báseň napsal s minimem dodatečných úprav. Stručným vyjádřením také odmítl vydání svého souhrnného díla v letech nacistické okupace: „… nové vydání si počká, až bude možno objevit se beze změn.“ Měl samozřejmě na mysli protektorátní cenzuru.

Měsíce lze označit jako sbírku symbolistní, avšak na rozdíl od určité symbolistní vágnosti či častého intimního lyrismu chápe Toman symboly především jako obrazy kolektivního osudu – prostého člověka, národa, lidstva („Zní zvony z dálky tichým svatvečerem; / modlitba vesnic stoupá chladným šerem. / Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest / v jediný chorál slily se a letí / k věčnému nebi.“ – úryvek z básně Září). Básně sbírky Měsíce jsou vskutku pojmenovány podle jednotlivých měsíců od ledna do prosince. Jejich niterný patos, sevřené vyjádření a zvláštní „složitá prostota“ z nich učinily nadčasový celek s monumentálním účinkem („Ne bengál vylhaný, jen tichý stálý plamen ať hoří v duších.“ – báseň Červenec).

Tomanovo mladistvé anarchistické východisko, vyplývající z jeho sociálního soucítění, jeho reminiscence na vlastní citový život v Měsících cítíme jaksi v pozadí, ve službě nadosobnímu řádu. Vždyť i zmíněný letopočet vydání sbírky má svou mimoděčnou symbolickou hodnotu, neboť vyšla v roce získání československé samostatnosti. Měsíce nepředstavují cosi jako přírodní lyriku, charakteristiku čtvera ročních dob. Motivy života českého venkova spjaté korespondují s koloběhem času, spolužijí s řádem kosmu. Boží vůle se v tomto řádu projevuje spíše skrytě, o to však hlouběji („Bože můj, / obnoviteli, obroditeli, / na srdce v sněhu pamatuj.“ – Březen). V tomto rozměru se zmenšuje i tak „světodějná“ událost jako válka („Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání. / Mlčení země bolí.“ Únor).

Plebejská prostota i úděl chudoby, prožívaný Tomanem i ve značné části jeho vlastního života, nalézá své vyjádření v sepětí s minulostí i budoucností („Sen matky tvé a otce se snem lidu kvete, / i tebe vepjal v řetěz čarovný, / kde hlad a bída umlká…“ – Červen), v poutu s nezničitelnou duchovní tradicí („Svatý Václave, / nedej zahynouti / nám ni budoucím.“ – Září). Přírodu v básních Měsíců pojmenovává slovní spojení „hlas hlubin“, jako vyjádření kolébky lidského zrození, sounáležitosti a místa rolnické práce. Básněmi procházejí motivy věčné obrody, vzpoury, pokory, smyslové radosti i úzkosti. Karel Toman, vzdálený „literárnímu provozu“, se dobral již za svého života jedinečného postavení, jež mu náleží dosud.

Poněkud podezřelá titulatura „národní umělec“, jíž komunistický režim často obdarovával své věrné a kterou byl Toman dekorován už v roce 1945, představuje v jeho případě titul vzácně přiléhavý. Nedlouho před smrtí napsal k vydání souhrnu svého díla tři věty: „Verše shrnuté zde v definitivní vydání vznikaly většinou v první čtvrti 20. století a nesou její pečeť. Neměnil jsem v nich nic ani neupravoval, nechť svědčí o době a třeba proti autorovi. – Sbohem, čtenáři. K.T.“