Jaroslav Hašek: OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA ZA SVĚTOVÉ VÁLKY (1921-23) (obsah literárního díla)

Za kulatou tváří Haškova antihrdiny se kupodivu nijak neztrácí ani sám autor (1883-1923), opředený legendami, bohém, skandalista, stylem života člověk ve své podstatě asociální. Haškova smrt opustila Josefa Švejka někde uprostřed zamýšleného děje. Spisovatelovy plány by pravděpodobně hnaly Švejka až do Číny a kdovíkam ještě. Dílo stojí v mnoha ohledech osamoceně, jednou označované jako inspirace pikareskním románem (Švejkovým příbuzným by mohl být Cervantesův Sancho Panza), jindy jako text ze sfér dadaismu, civilismu, expresionismu, neoprimitivismu atd.

Švejkův pacifismus bývá jeho kritiky označován jako zbabělost, která prý navždy poznamenala českou mentalitu. Hašek by se zřejmě divil, kdyby znal následky svého nápadu, při němž si po jednom z nespočetných předválečných flámů na papírek napsal slova „pitomec u kumpanie“. Zvolna rostoucí sláva „Osudů“ vtiskla autorovi již definitivně pečeť génia a jeho hrdina se stal vším jiným – jen ne pitomcem. Protiválečná tendence „Osudů“ se jen občas projevuje přímo (při konstatování faktu, že při cestě vlakem na frontu hrají vojáci karty, Hašek napsal: „A zatímco zde přebíjeli krále kočičákem, daleko na frontě králové mezi sebou přebíjeli se svými poddanými.“), Švejk jako postava tzv. velké dějiny téměř nehodnotí.

Jako jeden ze zdrojů přibližně šestisetstránkové knihy bývá označována hospodská historka, jinak řečeno tlachání či žvanění. Jakou rezonanci však dostává…, neboť právě jejím prostřednictvím se definuje absurdita mravních kritérií, jež lidem přikazují vraždit jim úplně neznámé osoby v nepřátelských uniformách… Hašek sám napsal, že ve Švejkovi „budou vojáci i obyvatelstvo mluvit a vystupovat, jak je tomu ve skutečnosti“. Proto zcela samozřejmě užívá vulgarismy, proto si utahuje z oficiózní frazeologie, proto všichni loajální „vojnožrouti“ působí jako lidé mdlého intelektu. V románu vystupují přes tři stovky postav, vesměs spíše dvojrozměrných typů než propracovaných charakterů. Tento cíl si však Hašek nekladl. V širokém spektru představuje fanatické hlupácké ctižádostivce (poručík Dub, kadet Biegler), pragmatiky (nadporučík Lukáš, šikovatel Vaněk), podivíny a kuriózní figury (žrout Baloun, kuchař-okultista Jurajda, „antimaďar“ sapér Vodička, generál-chcípáček) atd. a dostalo se i na postavu s autobiografickými rysy, jakési intelektuální druhé já Josefa Švejka: jednoročního dobrovolníka Marka.

Za houštinou frekventovaných citátů „ze Švejka“, jež akcentují spíše hrubozrnné komično, za prvoplánovými Ladovými ilustracemi se bohužel může až skrývat fakt, že Hašek mj. stvořil literární postavu formátu Hamleta, dona Quijota či Raskolnikova, jež silou svých rysů přesahuje hranice literatury. Hospodský folklor připsal Josefu Švejkovi citát „To chce klid.“ Tato slova však Švejk, jak známo, nikdy nevyslovil. Právě proto, že v letech, kdy světem projel vraždící válečný stroj, nemohli zůstat v klidu ani bohém, tulák a mystifikátor Jaroslav Hašek a jeho dobrý voják Švejk.