Josef Škvorecký: ZBABĚLCI (1958) (obsah literárního díla)

Josef Škvorecký (narozen 1924 v Náchodě, který v jeho prózách figuruje pod „pseudonymem“ Kostelec) tím předznamenal svůj tvůrčí život. V jeho díle najdeme mnoho autobiografických rysů, ironie, politických vyjádření, literárních reminiscencí (platí za vynikajícího znalce angloamerické literatury a bystrého, originálního literárního kritika) a především stále přítomnou literární i lidskou autenticitu, díky které se nejen jeho Zbabělci stali nadčasovou hodnotou české literatury, již svým významem i přesáhli (v USA vyšli třikrát, v Británii pětkrát, v Německu dvakrát atd.).

Zbabělce měl na konci 60. let zfilmovat Miloš Forman, kterýžto záměr s počátkem „normalizace“ husákovské vedení samozřejmě zakázalo. Děj Zbabělců začíná v pátek 4. května 1945 a končí v pátek 11. května 1945. Do značné míry autobiografický vypravěč a hlavní hrdina Danny Smiřický komentuje z pohledu středostavovského mladíka, okouzleného jazzem a děvčaty, osvobození výše zmíněného Kostelce. Škvorecký byl inspirován syrovostí, pravdivostí moderní, najmě americké prózy (motto románu uvádí citát Ernesta Heminwaye: „Spisovatelovým řemeslem je mluvit pravdu.“). Toto chápání literatury však ve své době znamenalo těžko stravitelné novum. První vydání Zbabělců z roku 1958 tudíž skončilo skandálem, při němž se autor připravoval i na případný „kriminál“. Kritika si nebrala servítky. „Autor mi připomíná kotě… napadené prašivinou… doneste je ke zvěrolékaři.“ Tituly článků zněly například takto: „Políček mrtvým i živým“; „Červivé ovoce“; „Živočichopis pásků“. 60. léta už byla tolerantnější, do roku 1968 vyšli Zbabělci celkem čtyřikrát.

Vynikající renomé si kniha získala díky opravdovosti vypravěče, jeho ironii, sebeironii, díky nepřikrášlenému popisu maloměstských poměrů v čase „místní revoluce“, jenž vyvolává jednoznačný pocit, že „takhle nějak to bylo“. Kostelečtí měšťanostové si hrají na revoluci, Danny hraje na saxofon s jazzovou kapelou a společně s jejími členy dění ve městě ironizují, „diskrétně pronásleduje“ Irenu, Marii i další děvčata a cítí sympatie k rudoarmějcům, ač je označuje jako „Mongolce ze stepí“. I při svém postpubertálním a stylizovaném chování (zejména v přítomnosti hezkých holek) totiž obdivuje autenticitu a životaschopnost. Události ho nakonec vtáhnou do přímého střetu s Němci, v němž prokáže svou statečnost. Nechce se mu však do „galerie hrdinů“ a po boji raději nepřizná své skutečné jméno. Pak jen s kamarády ironicky asistují slavnosti osvobození na kosteleckém náměstí, kde k ruským vojákům hovoří pan starosta Prudivý.

„… Prudivý nasadil nejvyšší tón a zařval: ,Ať žije náš veliký slovanský spojenec Eseseser!‘ ,Jen se neposer,‘ řekl Harýk tlumeně za mnou, ,ty pupkoune pupkounoviči!‘“ Dobová gesta obou stran sporu o „literární podobu osvobození“ vzal čas a v něm Zbabělci Josefa Škvoreckého zvítězili, protože součástí jejich „řemesla“ byla nefalšovaná pravda. Potvrdil ji i osud autora, který roku 1969 odešel do Kanady, kde ve značně komplikovaných podmínkách vydával české knihy, jež za „starého režimu“ nesměly v Československu vycházet.