Karel Pecka: MOTÁKY NEZVĚSTNÉMU (1978) (obsah literárního díla)

Prošel kladenskými tábory, peklem jáchymovských uranových koncentráků (s neuvěřitelnými názvy Bratrství či Svornost) i příbramskými doly. Osud poskytl Karlu Peckovi (1928-1997) nejen těžko porovnatelné zážitky, ale i podivuhodné zocelení a neochotu uzavírat kompromisy.

V čase normalizace jako první začal publikovat v zahraničí pod vlastním jménem. I jeho nejvýznamnější dílo, román Motáky nezvěstnému, vyšlo (kromě samizdatu, 1978) nejprve „u Škvoreckých“ v Torontu (1980), v Československu pak až roku 1990. Peckovi se dostalo poněkud ošidného, leč přesto pozoruhodného přízviska – český Solženicyn. Stal se svědkem zločinu, jenž zasáhl životy statisíců lidí přímo a všech ostatních nepřímo, a chtěl vydat svědectví o průběhu a okolnostech tohoto zločinu.

Dvojdílné Motáky nezvěstnému jsou autobiografií (vypravěč nese jméno Vilém Svoboda alias Svob), ale především kronikou světa věznic a lágrů, světa muklů (Mužů Určených K Likvidaci). Líčí osudy lidí, kteří ztratili budoucnost (nemají tušení, zda budou někdy propuštěni, a nevědí, zda se dnes najedí a zda dožijí příštího týdne), minulost jim mizí v nenávratnu a vrátit kam se nemají.

Záměrné smísení vězňů kriminálních a politických a smrtící tlak na politické s sebou paradoxně i logicky nese selhání jedněch a pevnou solidaritu druhých, kteří dokážou odmítnout „budovatelské závazky“ a v osobě vypravěče i nabízenou milost. V této závěrečné, vrcholné scéně Motáků splývá vypravěč se všemi statečnými mukly, mluví i za ně. Stačí, aby řekl, že lituje svých „zločinů“, že se chce stát „platným členem socialistické společnosti“ – a půjde ven. Vilém Svoboda před soudem ale pronese: „Slavný soude, k celé věci nemám co dodat.“ A odchází odsedět si zbytek trestu. Ví stejně jako ostatní nevinně odsouzení, že za dráty lágru nečeká svoboda, ale jen komfortnější, rovněž zadrátované prostředí. Vynikající literární kritik

Václav Černý nazval Peckův román „dějinami muže“, neboť mimo jiné zdůrazňují pevnost charakteru v nejtvrdších myslitelných podmínkách. Motáky v názvu znamenají, že jde o tajně psané a lágrovým světem pronášené zápisky, nezvěstný je blíže neurčená postava (může jít o Boha i o člověka, jenž je ochoten naslouchat), na kterou se pisatel obrací. Karel Pecka se dovolává i slyšení soudobého čtenáře a zkouší, zda popis takového utrpení, sdíleného desetitisíci lidí, může překonat bariéru času a zapůsobit na někoho, kdo na „staré časy“ zapomněl. Neefektní, chlapská slušnost získává v atmosféře komunistického inferna parametry hrdinství.

Již zmíněný Václav Černý nazval rozsáhlou studii o Peckových motácích velmi případně: „Románový svět Karla Pecky v paralelách tragiky a antického mýtu“. Z ní pochází i tato citace: „Karel Pecka stanul svými posledními knihami na čelném místě mezi mravními interprety a soudci naší současné životní národní i lidské skutečnosti, a z průčelí české moderní prózy ho stěží někdo vypudí.“