Jan Zábrana: CELÝ ŽIVOT (1992) (obsah literárního díla)

Impozantně působí i rozsah jeho díla, zejména překladatelského, jež je svědectvím nejen vynikajících znalostí, ale i umanuté pracovitosti. Bez Zábranových překladů si nelze představit československou recepci anglosaské a ruské poezie (Jesenin, beat generation, Cvetajevová, Plathová, Patchen, výbory z moderní americké poezie atd.) a prózy (Solženicyn, Babel, Bunin, Greene, Aksjonov, Pasternak, Conan Doyle atd.). Působivost tohoto odkazu ještě vynikne při vědomí časné smrti autora, a zejména jeho životních pocitů a postojů, počínaje faktem, že jeho rodiče strávili téměř celá padesáta léta v komunistických kriminálech – a konče četbou jeho deníkových záznamů. Výbor z nich byl nazván Celý život, jeho jednosvazkové vydání z roku 2001 obnáší přes tisíc stran většího formátu. Nelze jednoznačně tvrdit, že Jan Zábrana počítal s tím, že jednou budou jeho deníky publikovány. Nevěřil, že přijdou svobodné časy, a za „starého režimu“ byla publikace jeho „celého života“ zcela vyloučena.

První záznam knihy Celý život pochází z 29. dubna 1948, poslední ze srpna 1984. Dílo není jen svědectvím o životě pisatele a jeho okolí (ale i v této sféře trneme nad jeho úžasnou opravdovostí – a hořkostí), rozvíjí panorama vývoje českého literárního světa, ve svém dosahu i českého duchovního vývoje. Čteme reflexe osobní, literární (překladatelské, ale i z původní tvorby, a nejen vlastní), politické, historické, úryvky básní, citace z tisku, rozhlasu, televize, útržky hovorů z ulice atd. Jejich fragmentárnost však netvoří torzo, naopak vzniklo dílo jedinečně celistvé, ve své mnohotvárnosti znovu a znovu pudící k četbě. Jednota textu je dána něčím jiným – Zábranovou vnitřní opozicí vůči diktatuře, pevností jeho názorů mravních i estetických a také pevností jeho osobních vazeb, k rodičům, k přátelům, k lidem, které miloval. Disponoval něčím, co Josef Škvorecký označil jako „literární sluch“, schopností cítit magii slov, jejich přesný význam, slovosled, niternou rezonanci. Využil ji jako překladatel, jako brilantní esejista i jako spisovatel „do šuplíku“.

Vynikající český literární kritik Josef Vohryzek o něm napsal: „Nevěřil, že se dočká spravedlnosti, a nedočkal se jí. Nečekal nic dobrého odnikud a možná, že právě tato zchladlá beznaděj v něm posilovala to, co jeho deníky tak důrazně potvrzují – plnost jeho přátelství… Zdá se, že práce a několik málo skutečných přátelství byly tím, co mu bylo náhradou všeho, snad i víry v cokoli a jakékoli naděje.“ Oficiální česká literatura (a umění vůbec) komunistického čtyřicetiletí je plná cenzury, autocenzury, kompromisů, přizpůsobivosti a uměleckých i lidských ztroskotání. Zábrana prochází téměř celý tento čas jako svědek, téměř nemá šanci publikovat vlastní tvorbu (ve druhé polovině „milostivých“ 60. let mu vyšly tři sbírky poezie), živ je z překladatelské řehole. Vytvořil však svým dílem pomník „kovu trvalejší“, jak o sobě kdysi napsal Puškin.

Celý život patří ke knihám, které čtenáři začnou číst znovu – a třeba hned poté, co ho právě dočetli. Těžko se divit, že bývá označována jako nejvýznamnější české literární dílo vydané po roce 1989.