Jaroslav Dušek jako tyran v Jarmareční boudě

jaroslav_dusek

Režisér Pavel Dražan se pokusil o remake svého vlastního snímku z roku 1982, který většina z nás neměla šanci spatřit. Jedná se o podobenství, které nás má vás k zamyšlení nad stavem lidstva. Že v autorově pohledu je stav lidstva žalostný, asi není překvapivé. Lidé se pinoží za prchavou slávou, jsou pyšní, násilní a krutí, jindy zas hloupí, ztracení ve vlastní důležitosti. Dobrého toho v nich je pomálu. Ani dějová linka mladého mileneckého páru neukazuje naději, i jejich láska jsou vlastně jen vzletná slova, která se promění v prach. Lidstvo se pachtí v pořád dokola se opakující frašce celou svou historii.
Pro zobrazení takovéto depresivní skutečnosti používá Pavel Dražan surrealistickou filmovou řeč; dospělí si hrají jako děti s vláčky, hodují u stolů v lese, k tomu jim hraje smyčcové kvarteto, jiní se plazí polopouštní krajinou nebo si hrají na slepou bábu. Klasický příběh ani klasické vyprávěcí prostředky tedy ve filmu nehledejme.

Režisér do filmu obsadil mimo množství neherců i trojici známých tváří: vedle Pavla Lišky a Dana Bárty má asi nejvýraznější roli v tomto filmu Jaroslav Dušek, který svého maniatického šílence hraje opravdu věrně. Oni i spousta dalších postav se pohybují v apokalyptické krajině „zabydlené" zchátralým nábytkem a harampádím, která má na nás působit jako memento.

Do jaké míry se to daří, je nejisté. Sami tvůrci se k filmu vyjadřují různě; Dan Bárta nazval projekt úchylárnou a legrací, v čemž má asi pravdu. Producent z české televize dodal, že se jedná o film pro menšinu - tzv. náročného diváka. Sám režisér má ale za to, že nabízí „typicky rodinný film", ve smyslu, že si v něm to své najde každý od malého dítěte po jeho prarodiče. Což ale po tom, co jsme si již o filmu řekli, nelze brát tak úplně vážně. Děti na něj prosím neberte! Dospělým pak film může něco říct, pokud s autorem sdílejí pohled na svět. Zbytku publika snímek pravděpodobně nic neřekne, jen se zaleknou, proč režisér vidí civilizaci v tak černých barvách, nebo možná usnou znudění tím, že filmu chybí jasná dějová linka.

Ani projektům tohoto typu bychom však neměli upírat právo na existenci, určitě na scéně své místo mají (i když na ně člověk nemusí zrovna chodit). U snímků tohoto typu je třeba oceňovat, že se jedná o autorské filmy, v nichž režisér od začátku až do konce uskutečňuje svou vizi bez kompromisů a bez ohledů na finanční výnosnost snímku. Při sledování Jarmareční boudy je člověku hned jasné, že byla vytvořena za levný peníz, že herci určitě nepožadovali vysoké honoráře apod., že se projektu věnovali jako svému hobby. A to není nesympatické.