Připravme se na nového Woodyho Allena

whatever_works

V jeho bohaté filmografii je to už devětatřicátý snímek a dodejme, že není ani posledním. Od jeho uvedení už stačil Allen dokončit další film a třetí má rozpracovaný. Má při frekvenci jeden film ročně Allen ještě co říct?

Nemá  smysl si zastírat, že to nejpodstatnější už Allen řekl ve svých starších filmech. Ty současné pak jsou jen variací jeho dřívějších témat. Ani Užívej si, co to jde nepřináší nic nového. Ve filmu tentokrát nehraje samotný Allen, ale je tu postava, která mu odpovídá. Stárnoucí bývalý fyzik židovského původu Boris v podání Larryho Davida je skeptický, neurotický, neumí si radovat, a už vůbec ne vcítit se do ostatních. Cestu si k němu najde jen mladinká dívenka Melody (Evan Rachel Woodová). Tu na začátku najde u vchodu do domu, kde ho prosí o jídlo. Nakonec si ji nastěhuje domů a za čas se vezmou. Manželství starého bručouna a naivní mladé ženy po jistou dobu dobře funguje. To, že je nakonec odsouzeno k zániku, až tak nepřekvapí. Hlavní hrdina si alespoň „užívá, co to jde".

Dalšími postavami, které film zaplní, jsou Melodyini rodiče. New York z těchto prudérních věřících udělá liberály žijící nonkonformním partnerským životem - matka v sobě objeví umělkyni a najde si dva milence, otec zase začne objevovat svou homosexualitu. Český název vypovídá hodně. Základní hodnotou je užít si a nikdo přitom nepřijde zkrátka. Ani ten Boris, kterého Melody opustí kvůli svému vrstevníkovi, neskončí sám. Při pokusu o sebevraždu skočí z okna přesně na hlavu své budoucí milence.

Děj je záměrně  nereálný. Kdo by uvěřil scéně, kdy spoře oděná blonďatá Melody prosí Borise o trochu jídla, nebo tomu, jak se do něj posléze zamiluje! Ano, příběh má být komickou fraškou. Otázka je, kolik se skutečně nasmějeme. Jestliže platí, že se smějeme lidským slabostem zveličeným do karikatury, pak v Užívej si, co to jde takových scén moc nenajdeme. Allen však vždy překvapoval tím, jak dokáže s komedií skloubit melancholický podtón. Ten se ozývá i zde v podobě stárnutí a marnosti lidských povrchních činností. Tento konflikt jsme ale u něj už viděli mnohokrát a potěšilo by nás, kdyby se Allen za ta desetiletí někam posunul a pojednával jej jinak, případně nabídl odpovědi.

Přitom je evidentně schopen změnit žánr a styl vyprávění. To se mu v posledních letech několikrát podařilo. U filmů Match Point či Vicky, Cristina, Barcelona by leckdo ani nehádal, že je natočil Allen. V Užívej si, co to jde se ale vrací ke svým starým dilematům, navíc podaných ve starém stylu, který sice stále dobře ovládá, ale který už nic nového nepřináší. Přesto však stále nabízí vkusnou podívanou.