Největší z Čechů nemá co říct (RECENZE Anny Weberové)

Nej Čech

Film představuje poměrně rafinovaný děj s dobrou logikou. Ten se pravděpodobně v hrubých obrysech blíží skutečnosti. Je však obtížné říci, do jaké míry. Neboť se jedná o směsici reality a mystifikace. Ona originální dějová smyčka patří ostatně k nemnoha kladům tohoto díla.

Talentovaní filmaři, kterým se bohužel nedostává peněz na realizaci jejich ambiciózních projektů, jsou ústředními postavami. Simona Babčáková, Jaroslav Plesl, Johana Švarcová, Jiří Vyorálek hrají partu filmařů, kterým grantová komise ministerstva kultury nepřiřkne několikamiliónový příspěvek na politický dokument.
Trn z paty jim vytrhne nabídka pelhřimovské agentury rekordů a kuriozit Dobrý den. Zadání zní změnit mediální obraz rekordmanů. Mají je ukázat ne jako šílence, ale jako jedinečné lidské bytosti s velkou vůlí a fantazií. Agentura Dobrý den nakonec nemá dost peněz na dokončení propagačního snímku. Filmaři se tak rozhodnou využít natočené záběry pro hraný film o sobě samých. Výsledek jejich snahy právě sledujeme.

Problém nicméně spočívá v tom, že pohled do života filmařů není pro diváka dost atraktivní. Působí jako znouzecnost. Režisér, producentka ani kameraman se zvukařkou nemají v podstatě co říct. Výpověď filmu se omezuje na konstatování, jak těžké to dnešní umělci mají. Zaměřit se na samotnou čtveřici filmových tvůrců působí v konečném výsledku sebestředně a nepříjemná je i pachuť zneuznaného génia, která jde z filmu cítit. Samotní herci navíc hrají nepřesvědčivě a sledovat osudy jejich hrdinů není žádný požitek. Námět zkrátka není nosný pro celovečerní film.

Do toho se zapojují epizody s jednotlivými rekordmany. Ty však fungují jen jako bizarní koření dějově nezajímavého snímku. Na rekordmany není soustředěný hlavní zájem a nakonec zůstavají těmi roztodivnými blázny, kterými byli už na začátku. Záměr agentury Dobrý den se očividně nenaplnil.

Je opravdu těžké najít důvod, proč by tento film diváka měl zaujmout. Je pravda, že scény s rekordmany přinesou občasnou vtipnou scénu, tedy smích na jejich účet. Jedná se ale spíš o dílo nechtěného, než o vypointovanou komediální situaci. Více odlehčení by filmu pravděpodobně prospělo, a to především v charakterech jednotlivých filmařů. Robert Sedláček by je mohl představit například jako stejné blázny a trochu si zastřílet do vlastních řad.