Nebe Peklo – dokument o prostředí sadomaso (RECENZE Anny Weberové)

sadomaso

Dalším příspěvkem do této kategorie je Nebe Peklo režiséra Davida Čálka, které vzniklo v rámci projektu Bez cenzury, financovaného stanicí HBO.

   
Nebe Peklo láká na divácky atraktivní téma - nabízí  náhled do sadomasochistické komunity. Přitom se však snaží nedělat ze svých postav jen pouťové atrakce, snaží se je ukázat v běžných souvislostech. A tak můžeme sledovat, kterak jsou lidé s touto orientací zapojení do běžného pracovního života. Vidíme, že ve většině životních situací jsou úplně stejní jako my všichni.

   
Pod přezdívkou Fronéma se skrývá mladá žena se zálibou v latexu a jiných pomůckách. V rámci akce BDSM komunity si jen za kůži nechá pověsit na háky a vytáhnout do vzduchu. Na konci pláče štěstím. Přitom všem ji ale zároveň sledujeme v jejím každodenním životě, v práci. Dominantní Terezie se nám také ukazuje v civilním světle, zakladatelka místní buňky Zelených vystupuje s projevem na jejich kongresu. V soukromí si užívá bolest při tetování a svůj bohatý sexuální život, který divákům jen zlehka naznačuje. Nebizarnější zálibu nám odkrývá Altair - tento nenápadný programátor se rád obléká se koňských masek a účastní se i kuriózních dostihů.

   
Tato trojice nabízí skromný náhled do života BDSM. Aktéři povídají o zrodu své záliby, představují se, kamer se rozhodně nebojí. Ukazují své pomůcky, vedou nás na místa svého setkávání. Jako by se ale dokument na této úrovni zastavil, hlouběji už nejde. Povrch je ukázán skvěle, ale hlubší otázky zůstávají bez odpovědi. Člověk by se rád zeptal, jestli je pro tyto lidi sadomaso jen sexuální praktika, nebo celý životní styl. Naplňuje je to štěstím, nebo jen vzrušuje? Jak hluboko tato vášeň sahá?

   
Dokument si zachovává chvályhodný odstup a své objekty nesoudí. Fronéma, Terezie i Altair jsou příjemní lidé, se kterými je zajímavé si povídat. David Čálek ale neklade vždy ty správné otázky. Navíc i jejich sexuální záliby zůstávají jen naznačené. Když už se David Čálek pustil do tak kontroverzního tématu, mohl být ještě explicitnější. Ty náznaky totiž nejsou dostatečné pro to, aby divák opravdu pochopil jejich činy a motivace.

   
V kině se často ozýval smích. Jistě, třeba Altairova koňská hlava je opravdu podivná, ale je smích skutečně ta reakce, o kterou autoři usilovali? Nezůstávají tak tito lidé nepochopeni, navždy ve škatulce úchyláků? Jako by se nás to netýkalo. Smích nás odvádí od hlubšího zamyšlení nad touhou lidí působit a zakoušet bolest. Takové téma by se týkalo všech.