Jana Lota: Jsem nešika i bojovnice

foto: EMI

Než aby se hnala za rychlou popularitou, raději poctivě dotahuje věci do konce. Na české scéně není právě nadbytek zpěvaček, které by dělaly kvalitní pop, a tak její debutové album působí jako příjemné zjevení. Ale nechme Janu, ať se představí sama.

Zpívala jste v kapelách La Grupa či Nana Zorin, pracovala jako sboristka u Landy, u kapel Divokej Bill či Kryštof... K sólové dráze vás prý musel popostrčit Matěj Homola z Wohnoutu, je to tak?

K sólové dráze jsem směřovala od počátku. Ale všechno má svůj čas. Setkání s Matějem bylo šťastné a přišlo relativně brzy. Čekala jsem, že se k sólovému albu dostanu později. Ale cestu k sólovému zpěvu jsem si prošlapávala už tím, že jsem deset let, od svých sedmi, studovala klasický zpěv.

Proč jste nezůstala u klasiky?

Tehdy mě nenaplňovala, nebyla jsem na ni zralá. Když jsem se rozhodovala, kterým směrem se vydám, udělala jsem zkoušky na konzervatoř jak na klasiku, tak v oboru „populární zpěv“. Chtěla jsem studovat oboje, ale to mi nepovolili. Zvolila jsem pop.

Jak jste se dostala k práci sboristky?

Většinou na základě doporučení kamarádů – muzikantů, kteří mě znali z různých kapel. Důvody vzít roli křoví byly dva. Získání zkušeností a samozřejmě i kšeft.

Vyzkoušela jste si i povolání modelky. Kvůli obživě, nebo šlo o holčičí sen?

Spíš šlo o obživu. Modeling mě nikdy moc nebavil a vlastně jsem ho dělat nechtěla. Ale jednou mě prostě napadlo zajít do modelingové agentury, jestli by mě nechtěli, a chvíli jsem tu práci dělala. Šlo o krátké, ani ne dvouleté období. Bylo mi čtrnáct, patnáct let, zkoušela jsem, co by mi sedělo.

Vzpomenete si na nějaké konkrétní zakázky?

Především jsem za pár stovek fotila dívčí oblečení pro dívčí časopisy. Na chození po molu jsem neměla dostatečnou výšku. Už ani nevím, v jakém časopise co vyšlo. Nemám už ani book, ten jsem nechala v agentuře.

Vaše občanské jméno je Jana Španělová. Proč jste zvolila pseudonym Lota?

Říkala jsem si, že by možná bylo hezké mít na sólové dráze pseudonym. Ale nijak jsem na to netlačila. Jednou jsem se probírala rodinnou historií a narazila na tři máminy pratety, Němky. Jedna z nich se jmenovala Lota. To jméno se mi vážně zalíbilo. Jde o staré řecké jméno, znamená lotosový květ. Okamžitě mě napadlo – když pseudonym, tak Lota.

V různých článcích o vás uvádějí autoři různý věk. Píší buď dvacetiletá, nebo dvaadvacetiletá zpěvačka. Přitom na vašich stránkách lze najít, že vám bude dvacet pět. Šlo o nějakou úmyslnou mystifikaci?

Ne, určitě ne. Mystifikací kolem vydání mé desky bylo až až. Skutečně mi v srpnu bude dvacet pět. Netuším, proč novináři uvádějí různý věk. Myslím, že nemám důvod dělat se mladší.

Na psaní písní pro první album jste se podílela většinou s Matějem Homolou. Dá se určit, jakou část hudby či textů máte „na svědomí“ vy a kolik spoluautoři?

Nedá se to vyčíslit. Někde je to víc, jinde míň. Tím, že se s Matějem známe několik let, probíhala spolupráce hladce. Vzájemně jsme si přehazovali nápady a v podstatě rok a čtvrt jsme společně vytvářeli repertoár.

Ovšem nemohu nerýpnout, například skladby Lidi a Vopičí píseň znějí jako Wohnout se zpěvačkou.

Přesně jste se trefil do dvou písní, ve kterých Matějův podíl převládá. Ale na dalších písních už je slyšet rozdíl. Jde docela dobře poznat, kde naopak převažovaly moje nápady.

Zmínila jste mystifikace kolem vydání alba. Máte na mysli posun vydání? Deska měla vyjít už loni.

Desku jsem začala skládat a natáčet s Matějem, on ji původně také produkoval. Za sebe ji dotáhl do určité podoby. Jenže došlo k momentu, kdy jsme muziku začali každý cítit jinak. Nebyla jsem s hotovou nahrávkou spokojená. Rozešli jsme se v dobrém, ale rozhodla jsem se jít s celým repertoárem za producentem Yardou Helešicem, protože jsem předpokládala, že bude blíž mojí představě o výsledku. S Yardou jsem natočila celou desku znova.

Ani velké firmy v dnešní situaci „krize hudebního průmyslu“ zrovna nehýří penězi. Kdo nové natočení desky platil?

Já sama. První verze desky se vešla do rozpočtu, ale protože jsem se zvukem nebyla spokojená, stálo mi za to vypůjčit si dost velký obnos a investovat do nové nahrávky. Byla to vlastně jediná možnost. Pokud bych se za nahrávku nemohla naplno postavit, musela bych ji zahodit a celá předchozí práce by byla zbytečná.

Na desce hostuje Ota Klempíř z J.A.R., jak ke spolupráci došlo?

S Otou jsme se potkali v jednom pražském klubu, okamžitě jsme si sedli a naprosto spontánně jsme si s tamním DJ zajamovali. Na základě téhle šťastné náhody jsem ho oslovila. Další důležitou osobou se pro mě stal písničkář Niceland. Poznala jsem ho v momentě, kdy už jsem odevzdávala na firmě hotovou desku. Napsal mi krásnou melodii, kterou jsem okamžitě otextovala a ještě ji stihla přidat na album. Momentálně společně připravujeme další písničky a vypadá to velmi slibně.

Blog na svých internetových stránkách jste nezvala Deník bojovnice. Předpokládám, že to nemá ani tak spojitost s vaší zálibou v thai-boxu, ale spíš s povahou...

Určitě. S povahou i celým mým životem. Neustále se mlátím mezi mantinely, které jsem si nastavila hodně blízko sebe jak v muzice, tak i v osobních vztazích. Jinak jsem spíš nešikovná a neohrabaná, takový Pierre Richard. Deník bojovnice je o tom, že člověk se neustále s něčím pere. Čím užší mantinely si sami nastavíte, tím to máte těžší, tím hůře se vám v životě manévruje. Já navíc pořád zažívám historky jak z amerického filmu. Uvedu jeden příklad z mnoha. Když jsem ještě zpívala s kapelou La Grupa, tak nás cestou z koncertu v Dobříši přepadlo na dálnici auto. Byla z toho dvouhodinová akce, kdy naše auto skončilo úplně sešrotované a kluci zmlácení.

Cože? To vás chtěli okrást? A mělo to aspoň nějakou soudní dohru?

Šlo pouze o rozmar těch pánů. Samozřejmě jsme je žalovali, ale to je holt průšvih našeho systému „spravedlnosti“. Nedostali ani podmínku. Soud se odehrával v Dobříši a byla to normální fraška.

Krom sólového alba jste připravovala i desku se skupinou Nana Zorin. Jak to s albem vlastně dopadlo?

Nazpívala jsem půlku desky s Nana Zorin. Jelikož jsem měla v té době rozjeté tři projekty zároveň, musela jsem z Nany i ze své původní kapely La Grupa odejít. Veškerou energii jsem chtěla vložit do sólovky. Doufám, že se s Nanou ještě v nějaké spolupráci potkám.