Vladimír Mišík: Raduju se ze života

foto: SONY BMG

„Od listopadu jsem ze zdravotních důvodů nepil alkohol. Teď si dám maximálně jednou za čtrnáct dní dva, tři panáky. Ale tohle taky není špatné,“ říká jeden z nejvlivnějších českých rockerů Vadimír Mišík a pomalu upíjí.

Koncerty teď sice hrajete vsedě, ale na muzice to poznat není. Také se zdá, že chodí čím dál mladší publikum. Nepletu se?

Hráli jsme třeba v Mikulově na zámku a po koncertě přišlo mladé děvče, ale opravdu mladé, a nechávalo si podepsat asi čtyři naše cédéčka. Tak jsem se ptal – to si necháváte podepsat pro maminku? Ona že ne, že pro sebe, a říká „já jsem si našla vaši muziku na internetu a tak mě to zaujalo, že jsem si začala kupovat cédéčka. To je taková senzace, jsem úplně v šoku... Nikdy jsem o vás předtím neslyšela, na koncert jsem přijela z Brna.“ Také jsem zůstal paf. Ale je pravda, že generace našich souputníků už na koncerty moc nechodí, zato přijde hodně mladých lidí. Dívky, které jsou citlivější, zaujme asi zhudebněná poesie, kterou zpíváme. Je to povzbuzující, že takovéhle bytosti existují. V klubech máme plno a děvčat stojí pod pódiem vždycky dost. Hrdě mohu prohlásit, že když hrajeme, tak se raduju ze života. Mám se na co koukat. (smích)

Asi to není otázka pro vás, ale spíše pro vydavatele. 2DVD a 2CD se záznamem koncertu k vašim šedesátinám v pražském divadle Archa, se spoustou hostů od Michala Prokopa či Vládi Merty až po Dana Bártu, mělo vyjít už na jaře. Na trhu se však objeví v září. Proč?

Opravdu jsem se o vydání záznamu moc nestaral, staral jsem se spíš, abych se srovnal sám se sebou. Odsunul jsem organizační věci do pozadí, respektive byl jsem rád, že je tady organizační tým Ivan Prokop, Zdeněk Suchý a Šimon Kotek, který všechno řešil. Je fakt, že nahrávka měla vyjít v květnu, vše se tomuto termínu přizpůsobovalo, ale nakonec se firma rozhodla z obchodního hlediska vydat album až v září. Podpořila rozhodnutí rozumnou argumentací, že před prázdninami jsou prodeje desek minimální, ale trochu nás to mrzelo. Už jsme byli natěšení. Ale já už nikam nespěchám. (smích) Je celkem jedno, jestli DVD vyjde v květnu nebo v září.

Když jsme nakousli „obchodní hledisko“, jak se vy díváte na dnes často omílané téma „pirátství“, sdílení hudby na internetu, vypalování?

My jsme zamlada nedělali nic jiného. (smích) Když někdo sehnal zajímavé elpíčko, tak jsme si ho samozřejmě všichni nahráli na kazety. I když nás omlouvá, že bychom si desku sami rádi koupili, ale tohle zboží prostě nebylo dostupné. (Dnes se zdá neuvěřitelné, že „komunista“ prostě zakázal dovoz „západního rockového braku“ a domácí scénu podrobil cenzuře, ale, milé děti, je to tak – pozn. aut.) Takže mi to v principu nevadí. Ale vadí mi určité nuance chování lidí, jako když mi někdo přinese vypálené CD, které si vyrobí i s obalem, a chce ho ještě podepsat. Snažím se to omluvit, říkám si - je to fanoušek. Ale jelikož třeba vůbec podle oblečení nevypadá nesolventně, tak mě to mrzí, protože, co si budeme namlouvat, přicházíme o výplatu.

Brzy možná mechanické nosiče vymizí úplně.

Na to, jak se bude celá věc vyvíjet, žádnou teorii nemám, ale prodeje desek jdou tak rapidně dolů, mizí i obchody s deskami, že si myslím, že se to celé časem opravdu přesune na internet. Ale já se musím přiznat, že patřím ke staromilcům. Těší mě koupit si od interpreta soubor písniček. Rád poslouchám alba jako celek, i když se mi tam líbí třeba jen tři písničky. Neposlouchám rádio, pouštím si desky kvůli náladě. A když je album ještě nějak pěkně vybavené graficky, tak mě baví listovat bookletem, pročítat texty... Jsem nostalgik, a taky už hůř vidím (smích), takže bych měl ty obálky raději ještě větší, jako byly na LP. Já už se nezměním, budu si i nadále kupovat cédéčka.

Sledujete i „mladé“ interprety?

Přiznám se, že moc ne. Občas se podívám na rockový blok na MTV, abych měl trochu přehled, ale působí to na mě, jakoby všechny ty kapely byly ze šedesátých let. To mě nebaví. Něco málo zaslechnu, když hrajeme na festivalech, ale moc to nestíhám sledovat ani tam. Snažím se spíš soustředit na vlastní vystoupení. Ani když jsme natáčeli DVD, tak jsem bohužel nesledoval první polovinu koncertu, vystoupení gratulantů. Za ta léta už jsem pošramocený a soustředění je už komplikovanější, vyruší mě kde co. Ale samozřejmě jsme si povídali v zákulisí, protože všichni hosté patřili do okruhu spřátelených bytostí.

Často hrajete na festivalech. Máte rád festivalovou atmosféru?

Hraju na festivalech rád, protože se vystupuje pod širým nebem a nevadí mi cigaretový kouř. Jako astmatikovi mi tak nedělá problém tu hodinu odzpívat. (smích) To byl spíš fór, je to různé. Některé festivaly jsou fajn, ale třeba na Malé Skále letos hrála až tři pódia najednou a to už není o muzice, to je pouť. To jsem musel přetrpět. Nedalo se hrát dynamicky, kvůli kraválu nešlo zařadit do repertoáru tišší písničky. Ne že bychom koncert odflákli, ale těšil jsem se, až to budeme mít za sebou. Zároveň mi bylo líto lidí pod pódiem, kteří si s námi zpívali a starali se nám o skvělou odezvu.

Přitom na přemíru přeznívající muziky už si stěžují i samotní návštěvníci festivalů. Dobrý byl letos Rock For People, kde už scény nehrály proti sobě. Právě na přání diváků.

Já nevím, jestli se ti pořadatelé zbláznili, nebo se nějak trumfují, nebo vytvářejí pouťovou atrakci... Na Sázavafestu jsme hráli jen akusticky s Radimem Hladíkem a stačilo, že na vedlejší scéně začal bubeník zvučit bicí a úplně nás to odstřelilo, vyhazovalo z rytmu... To už není muzika, ale souboj.

Co byste říkal na „Vladimír Mišík Revival Band“?

My jsme tak trochu sami sobě revivalem, jako všechny stárnoucí kapely, které hrají svoje vykopávky. (smích) Ale vážně, kdyby se nějaký revival našel, vůbec by mi to nevadilo. Naopak, bral bych to jako pohodu. Jestli někdo může být rád za revival, tak třeba Ivan Mládek za Děda Mládek Illegal Band.

Některé vaše písně jako Večernice nebo Proč ta růže uvadá potkal nejlepší osud. Doslova zlidověly, zpívají se i u táboráku. Ale jaký máte pocit, když je slyšíte hrát třeba hodně špatně?

Na YouTube jsem viděl pár takových verzí. (smích) Vůbec mi to nevadí, samozřejmě. Naopak, jej to čirá radost a jsem pyšný na to, že písničky žijí.

Na puncu času asi něco bude. Holky z naší školky si lidé moc nehrají.

Šanci zlidovět mají asi písničky, které jsou dostatečně jednoduché a po harmonické stránce takové, aby dobře zněly jen s doprovodem španělky. Ale zároveň musí mít nějaký trvanlivější nápad, nostalgii. Já tomu říkám, že musí mít blues... Třeba Teskně hučí Niagara je sentiment, ale úžasnej sentiment. To platí i o některých písničkách Beatles.

Nelze vynechat obligátní otázku: Co nové studiové album? Vlasta Třešňák už vám prý nosí texty.

Opravdu už si nahrávám demosnímky. Mám připravených několik nových písní a jednu opravdu na Vlastův text. Nastává čas výběru repertoáru. Uděláme kapelovou radu postarších (smích). Udíme, co projde. Snažíme se, aby každá deska byla zajímavá, nebudeme chtít sklouznout pod nastavenou laťku.

Hodně se mluvilo o dlouhém natáčení předchozího studiového alba Umlkly sroje. Snad to nebude trvat tak dlouho?

Tímhle pohodovým způsobem nahrávání v domácích studiích, kdy jsme si řekli, že budeme natáčet jen tehdy, když budeme v dobrém psychickém a fyzickém rozpoložení, už asi točit nebudeme. (smích) Je to sice hezké, ale vážně to trvalo léta. Takže se zase raději vrátíme tak na tři týdny do klasického nahrávacího studia.