Nickelback – Dark Horse

Obal: Roadrunner

Stopa po jeho vlivu je dost citelná i na novém „Dark Horse“, kde se doposud seriózně a vážně tvářící kapela změní místy na hardrockovou skupinu na přelomu 80/90-tých let jako stvořenou pro burácející stadióny.
Důkazem toho je hned první skladba „Something In Your Mouth“, přestože jí nemůžeme nic podstatné vytknout. Zaujal mě hlavně úvod po prvý refrén s jakousi vsuvkou, kdy znějí jen bicí, do čeho narychlo nafrázuje Chad Kroeger, pro něho nezvyklým způsobem, jednu slohu, aby potom song dostal opět grády a vyrazil dech chytlavým refrénem. Podobný směr nabrala i písnička „S.E.X.“, kdy vynikají v tvrdších pasážích hlavně baskytarové linky, akorát při konci bych si odpustil výkřiky typu „Yeeeeeeeah, yeeeah, yeah“. Při další  „Burn It To The Ground“ jsem dlouho lovil v paměti, kde jsem úvodní rytmický podklad už slyšel, až jsem natrefil na jednu cover verzi Depeche Mode. Ano, v tvrdší podobě maličko pozměněný riff použil i Marilyn Manson při předělání jejich skladby „Personal Jesus“. Nickelback je sice někde úplně jinde, ale zachoval se pochodový rytmus bicích a znovu na povrch vyráží inspirace staršími hardrockovými legendami. Skladbu však řadím mezi jednu z nejlepších na albu, když už řádný rockový hit s nadhledem, tak tady je „Burn It To The Ground“. Kdybych trojku „Gotta Be Somebody“ slyšel poprvé bez toho, abych věděl, že to nazpíval Nickelback, rozhodně bych ji tipoval na Bryana Adamsa. Ještě i hlasově Chad jakoby se mu snažil co nejvíc přiblížit, působí to mírně jako přes kopírák, ale při nasazení do rádií může bodovat. „I´d Come For You“, „Never Gonna Be Alone“ a „If Today Was Your Last Day“ připomenou skladby ze starších alb Nickelback, textově se točí okolo osvědčených témat jako láska, žal, samota atd. Chlapci se vrátili k akustickým kytarám, nejdominantnější roli hrají právě v „Never Gonna Be Alone“. Všechny tři jsou prakticky balady, které se vždy ke konci vystupňují. Při songu „Next Go Round“, který zastupuje asi nejrockovější a nejtvrdší skladbu na celém „Dark Horse“, doporučuji přečíst si text a brát ho s velkou rezervou. Jinak se jedná o velmi energickou věc, kde dobře vidíme perfektní soulad mezi kytarami a bicími a objeví se i nějaké to sólo. Tak se dostáváme k dalšímu skvostu na albu – „Just To Get High“.

Jednak konečně o něco duchaplnější text (o kamarádovi, který začal drogovat a neumí se z toho dostat), a jednak se vyznamenal kytarista Ryan Peake, který projevil svoje umění v dokonalém sólu ve stýlu ŕ la Bon Jovi. Zůstala už jen „Shakin´ Hands“, která ale není ničím speciálně výjimečná, zpěv se mi zdá až moc sílený. Uvolněnou atmosféru v závěru navodí „This Afternoon“ s jemnou příchutí country, patří však alespoň podle mě mezi trojici nejlepších skladeb.

Jestliže minulému albu kritici tvrdších žánrů nemohli přijít na jméno kvůli odklonu ke komerčnější hudbě, nyní jim zas vadí přílišný nádech arena rocku. Nikdy se nedá prostě zavděčit všem. Nejsem si jistý, zda album má podobné ambice jako jeho předchůdce, ani zda se bude masově prodávat, ale je určitě albem, kde si každý najde ten svůj oblíbený Nickelback.