Kamil Střihavka & Leaders!: 365

Obal

Jenže... nač chodit kolem horké kaše, žádný zázrak se nekoná. Střihavku nejspíš účinkování ve všelikých muzikálech zaměstnávalo natolik, že na sólový repertoár příliš nemyslel a nakonec narychlo spíchl jen pár tuctových pop-rockových písniček. Jinak si nelze vysvětlit šedivost celého alba, které prošumí a nezanechá stopu po originální, nápadité melodii. Ba ani po neoriginálním, ale doopravdy chytlavém hitu. Navzdory názvu „365“ se nezdá, že by deska měla šanci vydržet v přehrávači celý rok.

Opakuji, nic proti muzikantské stránce věci. Každá notička je na svém místě, každé sólo učebnicově vystavěné. Málem hardrockové pecky zpívá Střihavka jako o život, zároveň se dokáže přesvědčivě a jemně vemlouvat do dívčích srdíček v baladách. Frázování na jedničku, Střihavka nemusí nikoho přesvědčovat o svojí technické zdatnosti. Snaží se i o pestrost repertoáru. V případě písně Srdcerváč, převzaté od zapomenutého švýcarského dua Double (jinak je autorem hudby k většině písní samotný Střihavka), se posunul až do mírně najazzlých poloh s působivou koloraturou sólující trubky. Ke zdařilejším kouskům započtěme i funky-rock-groove Nickname: G. I. Joe. V závěru nahrávky dojde dokonce na mírný experiment v mezích zákonů popu – na nové zhudebnění Morgensternovy básně Velké lalulá, kterého se chopil klavírista David Noll. (Nezní špatně, ale ve srovnání s první skladbou na stejný text, kterou napsal Střihavkův přítel Michal Pavlíček a spolu s Bárou Basikovou ji proslavil v kapele Stromboli, působí jaksi tvrdě až neohrabaně.) Těch několik světlejších chvilek nestačí na to, aby album vytvořilo skutečně poutavý celek. Od muzikanta Střihavkova kalibru bychom zkrátka měli čekat víc.