Trio de Janeiro: Malá černá domů

Obal

Skupina Trio de Janeiro loni zvítězila v soutěži Colours Talents a svoje vítězství dokázala dobře využít. První z cen bylo vystoupení na festivalu Colours Of Ostrava. Ačkoliv rozjetá partička dostala k dispozici „jen“ menší stanové pódium, svým energetickým hudebním náporem k němu přilákala od hlavního pódia tolik lidí, že se pod obří stanovou plachtu nevešli a s chutí tancovali i v soustředných kruzích kolem. Druhou cenou pro vítěze Colours Talents je tahle deska - neboli vydání alba u firmy Indies Scope. I nahrávka se vydařila, byť si člověk dovede představit, že budoucí druhé album ještě vylepší preciznější produkce a méně uspěchané „dotažení“ repertoáru a hlavně textů.

Trio de Janeiro má v rukách dva zásadní trumfy: muzikantský temperament a zpěvačku Veroniku Bartošovou. Na studiový debut se podařilo dostat podstatnou část koncertního nasazení kapely, což působí jako malý zázrak. A Veronika zpívá, jakoby se narodila někde u rovníku a od dětství aspirovala na královnu karnevalu. Neskutečný „hot“ feeling, ohromná jistota.

Dalo by se čekat, že kapela těžící z originálního míchání žánrů ve spektru od latino-jazzu a funky po nejrůznější „world music“ si vystačí s přebíráním motivů. Nikoliv, k dalším přednostem de Janeirských patří vlastní repertoár. Album zvládli zaplnit původními kompozicemi, až na čtyři výjimky. Třikrát se „trio“ pustilo do zlatinizování, zjazzování až totálního překopání lidovek (Anička, dušička, Byla cesta byla ušlapaná a Aj ženy, ženy), jednou sáhla ke skladbě brazilského mistra perkusí Airta Moreiry (proslavil se jako sólista i coby sideman jazzového velikána Milese Davise, zpěvačky Flory Purim nebo člen jazzrockových Weather Report). Moreirova s gustem zahraná rytmická hříčka Xibaba ovšem zároveň slouží jako podklad pro vtípek. Jaký vtípek neprozradím, nechejte se pobavit sami. Což vlastně platí i pro celou nahrávku. Dost řečí, raději se nechejte roztančit. Ačkoliv album vychází v tom nejmrazivějším období roku, dostalo do vínku dar zahřívat.