RECENZE Krvavé pobřeží (Red Cliff)

red cliff uvod

Vysloužilý veterán hongkonské akční školy John Woo (Killer, Operace: Zlomený šíp, Mission Impossible II...) ji v sobě našel a na plátna kin uvedl gigantický projekt, který se díky nemalému sponzorství (80 miliónů dolarů) považuje za nejdražší čínský film v historii.

Přiznám se, že od podobných kolosálních monumentů, které ve velkém stylu pokoušejí opanovat stříbrná plátna kin, jsem se naučil už dříve nic nečekat. Ale v případě Krvavého pobřeží (Red Cliff) jsem zůstal nepolepšitelný. Představoval jsem si velkovýpravnou filmovou epopej, propletenou významovým patosem, při kterém posmrkám několik kapesníků a ještě i od sousedů si budu žádat další. Očekával jsem vizuální román o hrdinství, cti a pomstě, který by ve mně prolomil křehký led empatie. A nejen to. Čekal jsem katarzi v smyslu absolutního uvolnění na sobě nakupených citů. Jinak řečeno, čekal jsem, že zažiji duchovní orgasmus, že budu levitovat... Čekal jsem, ale nic z toho se nestalo.

Úvodní půlhodinu jsem měl co dělat, pokud mě režisér seznamoval se všemi zásadními postavami a spletitými vztahy mezi nimi. Problém orientovat se mezi tolika charaktery jsem měl, tuším, naposledy při čtení románu Vojna a mír. Ono to při těch stovkách komparsistů ani jinak nešlo. Není se vlastně ani čemu divit. Umět rozuzlit historické téma sahající do 3. stol. n. l., které se odehrává za vlády čínské dynastie Han, bylo prvním rozhodujícím krokem k ostatním dramatickým zvratům obestírajících trvání a charakter filmu. Po trochu zamlženém úvodu se mi následující děj začal prosvětlovat, rozdělil jsem si dobré od zlých a příběh proti sobě bojujících států nabral konečně konstantní směr. Tu a tam to pod falešným leskem výpravných scenérii ještě zaskřípalo, ale nakonec jsem to přece jen úspěšně dokoukal. Vlastně abych byl upřímnější, dokoukali to jen moje oči. Všechno ostatní, co se spolupodílí na budování filmového zážitku, zůstalo nehybné a nedotknuté.

TRAILER Krvavé pobřeží (2009)

I zasmát se při tom místy dalo i slza byla na krajíčku, ale jak jsem se už zmínil, víc než duše se při tom nakrmily oči. Neříkám, že by to mělo být naopak, ale smysl pro umění harmonie byl od pradávna vlastní i starověké čínské moudrosti, která tu zůstala skrytá v příliš zprofanovaném stínu filmové formy.