RECENZE Sirotek (Orphan 2009)

orphan

TRAILER Sirotek (Orphan 2009)

Přitom všem Kate bez přestání pronásledují nechutné noční můry, které v ní vyvolávají strach, depresivní úzkost a nemalé pocity viny. Něco jí chybí. Něco, čím by alespoň částečně vykoupila tíživý hřích mrtvého dítěte, který ji v hlubokých nocích sužuje a nedá jí spát. Aby alespoň zčásti zmírnila své neblahé utrpení, rozhodne se spolu s manželem adoptovat si třetí dítě. Naoko nevinný sirotek Ester (Isabelle Fuhrman), pro kterou se nakonec manželé rozhodnou, je děvče rozvážné, bystré, milé a vzhledem ke svému věku až nadmíru chápavé. Už svým fyzickým vzhledem připomíná navenek neškodnou postavu, přesně takovou, jakou najdeme v knihách Edgara Allana Poa. Nadšená radost z nevinné žabičky netrvá dlouho. V jejich domě, jakož i v blízkém okolí, se začínají dít záhadné série hrůzostrašných příhod, s trpkou příchutí krutého ubližování všem, kterým prazvláštně tajemná Ester nepřišla na chuť. Její neopodstatněná zaujatost škodit ostatním narůstá s každou minutou celého příběhu. Času je málo a voda stoupá. Bestiální touha vraždit je bezedně bolestivá a závidět by jí mohl i sám Hannibal Lecter. A myslím to úplně vážně.

Všechny vyjmenované skutečnosti dělají z trileru Sirotek (Orphan, režie: Jaume Collet - Serra) jeden z nejzásadnějších, dech beroucích filmů poslední dekády žánru strachu a hrůzy. Po vynikajícím Raimiho hororu Drag me To Hell (Stáhni mě do pekla) přichází další nefalšovaný kousek, který pořádně vypálí rybník všem obdivovatelům mistrovsky a hlavně famózně budovaného napětí. Jedním slovem renesance současného hororu, protože žánrová hranice balancující v mezích se žánrem triler je téměř nepostřehnutelná. Ale to je úplně jedno. Důležitá je gradující atmosféra a hlavně důsledně zvládnutá psychologie hlavní postavy, se kterou, jak se později ukáže, to není až tak samozřejmé, jak se na první pohled zdálo. Spouštěčem a následným rozsévatelem zla je „dítě", co jen znásobuje řady našich představ a fantazií do nevídaných rozměrů, ukotvených ve výslednici toho, že strach je na místě a horor funguje. Režisér spolu se scenáristou tím připravili neobvyklý startovní prostor stavění děsu. Občas se sice nevyhnuli standardním klišéovitým postupům, jaké jsme už v hororech viděli nejednou (a ještě i uvidíme), ale vzhledem k filmu jako celku jsou tyto nedostatky zanedbatelné a vůbec nepřekážejí.
Chvílemi jsem měl dokonce pocit, že jde o neskrývanou poctu americkým psychologickým hororům ze 60. a 70. let minulého století. V koutku duše doufám, že už to viděl i Roman Polanski - fundament psychologického hororu, který by po projekci s nefalšovaným úsměvem v koutku úst usoudil, že některé horory z času na čas ještě dokáží překypovat nápaditostí talentovaných tvůrců, čehož nejlepším důkazem je i Sirotek.