RECENZE Normal (Angels Gone)

normal

Jako námět mu posloužil skutečný příběh obávaného sériového vraha Petra Kurtena (Milan Kňažko), kterého mnozí ne náhodou přezdívali düsseldorfský netvor anebo přímo satanův sluha.

V 30. letech minulého století mu bylo v Německu dokázáno několik vražd a nespočetné množství jiných zločinů. Přiznám se, že nikdy předtím jsem o něm neslyšel, co jen znásobovalo moji zvědavost do nevídaných rozměrů. Bude to Mlčení jehňátek v českém provedení? Anebo nějaký poctivý psychotriler, který mě bez rozmyslu vytrhne z drápů přízemního času tak, že mu budu během celého trvání ležet u nohou jako poslušný psík? A možná budou i dozvuky úzkosti a strachu, studený pot, husí kůže a podobně. A možná, že domů nepůjdu tradiční cestou přes tmavou uličku bez pouličních lamp a noc raději přečkám při rozsvícené lampě. Kdeco se mi honilo hlavou, ale nic z toho se nakonec nestalo a podle rozpačitých reakcí některých diváků, které jsem během projekce v kině chtě - nechtě slyšel, to je škoda.

TRAILER Normal 2009 (Angels Gone)

Z dlouho očekávaného příběhu o chladnokrevném sociopatovi se nakonec vyklubala zdlouhavá psychologická studie, zabalená do nepřehledné formy chladných barev, v kterých jsem se ztrácel podobně, jako ostatní postavy filmu. Místy jsem sice měl dojem, že významově trefně korespondují s obsahem některých scén, ale forma nakonec předběhla obsah a už jen zřídkakdy tvořily celek. Z přílišného experimentování vzešlo monotónně zinscenované drama zívající nezáživností a nudou. Čas se tam plazil tak mizerně, že to nedokázala zachránit ani nadmíru nápaditá hudba Jana P. Muchowa.

Na prvý pohled se to jeví jako filozofická meditace konfrontující závažnou situační etiku vraha, kterému se rozhodl pomoci mladý ambiciózní právník (Pavel Gajdoš), aby ho nakonec vykoupil z područí hrozícího trestu smrti. Mezi rozdílnou dvojicí, která se během příběhu duchovně sbližuje, se utváří zvláštní citově empatický vztah, nastolující závažné existenciální otázky o smyslu dobra a zla na světě. Později se seznamujeme i s neodolatelnou Kurterovou manželkou Marií (Dagmar Havlová) a tak postupně balancujeme v rozmezí třech odlišných postav, které vnitřně začíná spojovat jakýsi iracionální etický paradox, snažící se omluvit vinu bestiálního vraha. Protože soudný den trestu se neodmyslitelně blíží, nastoluje se stále více otázek, až je jich nakonec tolik, že už ani sami nevíme, kdo se ptá a kdo odpovídá. Vím, film má sice otevřený konec, ve kterém si každý může najít svoji odpověď, ale nyní mně to už přijde jako bezedná intelektuální díra, kde forma udupala obsah a zážitek se vytratil v momentě, kdy se v kině rozsvítí první světla.